Paměťové instituce ve službách vládnoucí hegemonie

Ústav pro studium totalitních režimů, dále ÚSTR, dnes představuje klíčovou instituci formující interpretaci naší socialistické minulosti před rokem 1989. Ačkoli se prezentuje jako vědecké pracoviště zaměřené na objektivní výzkum "totalitních režimů", je nutné jej chápat především jako součást ideologického aparátu státu, který se podílí na reprodukci hegemonního výkladu dějin odpovídajícího potřebám současného restaurovaného kapitalismu. Kritická analýza této instituce proto nemůže zůstat na úrovni hodnocení jednotlivých jeho výstupů, které leckdy mohou působit přijatelně, ale musí zkoumat její funkci v širší struktuře moci, ideologie a produkce kolektivní paměti.

Základní problém spočívá podle mého již v samotném konceptu "totalitarismu", na němž je činnost ÚSTR vystavěna. Tento pojem představuje ideologickou kategorii, která slouží ke stírání rozdílů mezi zásadně odlišnými historickými zkušenostmi. Srovnávání nacismu a komunismu v rámci jednoho pojmového rámce nevede pouze k do očí bijícímu zjednodušení, ale především k delegitimizaci emancipačních zápasů spojených s levicí jako takovou – sem patří všechny boje pracujících za důstojný život, zkrácení pracovní doby, proti dětské práci, ale také zápas proti fašismu. Tímto způsobem se samotnou institucí deklarovaná historická analýza podřizuje normativnímu cíli: potvrdit morální a systémovou nadřazenost současného kapitalistického uspořádání a zároveň vyloučit z veřejné diskuze jakékoliv alternativy.

Socialistické režimy je nezbytné analyzovat v jejich sociální a historické komplexitě. Snaha manipulativně redukovat tyto režimy na aparát represe a násilí, typická pro diskurz ÚSTR, vede k systematickému opomíjení jejich sociálních funkcí, každodenních praktik a forem konsenzu. V českém kontextu tuto linii rozvíjí například Michal Pullmann, který ukazuje, že stabilita pozdního socialismu nebyla založena na donucení, ale na participaci a adaptaci širokých vrstev obyvatelstva. Za závěry svého výzkumu sklidil v akademické i politické obci hysterickou kritiku, která je však nejlepším důkazem, že kdo vybočí ze současným režimem nastaveného narativu, byť na základě vědecké studie, bude z diskuze vyloučen. Věda však nemůže a nesmí podléhat autocenzuře, byť je cena za její objektivitu dnes velmi vysoká. A je to právě ÚSTR, který právě např. tuto Pullmannem odhalenou dimenzi marginalizuje, čímž produkuje obraz minulosti, jenž je nejen neúplný, ale také strukturálně zkreslený.

Tento selektivní přístup lze lépe možná pochopit prostřednictvím teorie paměti, jak ji formuloval francouzský historik Pierre Nora. Nora ukazuje, že moderní společnosti nahrazují "živou paměť" institucionalizovanými formami její produkce, přičemž tyto formy – archivy, muzea či specializované ústavy – nejsou neutrálními nositeli minulosti, ale aktivními producenty významu. ÚSTR v tomto smyslu funguje jako typické "místo paměti", které třídí, organizuje a interpretuje historický materiál v souladu se současnou dominantní politickou poptávkou. Klíčové je přitom Norovo rozlišení mezi pamětí a historií: zatímco historie usiluje o kritickou rekonstrukci minulosti, paměť je vždy selektivní a normativní. Činnost ÚSTR se pohybuje právě na této hranici, přičemž jeho výstupy jsou často v rovině vytváření paměti než analytického historického výzkumu.

ÚSTR tedy přispívá k upevňování současného kapitalistického řádu tím, že konstruuje minulost jako negativní kontrast k současnosti. Režim před rokem 1989 je prezentován jako totalitní deviace, jejíž odsouzení implicitně legitimizuje současný systém jako jedinou možnou alternativu. Tento mechanismus odpovídá tomu, co Slavoj Žižek označuje jako "liberální antitotalitarismus": ideologickou formaci, která odmítá radikální kritiku kapitalismu tím, že ji ztotožňuje s historickými zkušenostmi totalitního násilí. V praxi to znamená, že pokud se vám nelíbí současný režim, automaticky se vám musí líbit ten předchozí, což je považováno za zavrženíhodné a vylučuje vás to ze "slušné společnosti".

Důsledkem tohoto rámce je nejen selektivní interpretace minulosti, ale i specifická forma její moralizace. Paměťové instituce často produkují morální soudy, čímž se historie proměňuje v jakýsi symbolický tribunál. Události i aktéři jsou hodnoceni v kategoriích viny a neviny, zatímco strukturální a systémové analýzy ustupují do pozadí. Tento proces posiluje emocionální účinek historického narativu, ale zároveň omezuje jeho vysvětlující potenciál. Minulost se tak stává zdrojem moralizování spíše než předmětem kritického poznání.

V širším kontextu paměťové politiky chápu ÚSTR jako součást "paměťového průmyslu". Tento průmysl produkuje standardizované narativy, které jsou snadno komunikovatelné a politicky využitelné (známe z Foltýnových komunikačních karet), avšak často redukují mnohovrstevnost historické reality. V postkomunistických společnostech má tento proces zvláštní význam, protože paměť minulosti zde přímo souvisí s legitimitou současného uspořádání.

Ze všech výše uvedených důvodů jsem se rozhodla veřejně vystoupit za zrušení zákona o ÚSTR. Tato účelová instituce zřízená v roce 2007 zákonem, s radou volenou Senátem a omezením účasti bývalých členů KSČ (což kritizoval i Ústavní soud), má jasný politický charakter a dlouhodobě trpí vnitřními konflikty a skandály, včetně těch personálních. Navíc se systematicky podílí na kriminalizaci politických názorů, např. prostřednictvím tlaku na rozšíření paragrafu 403 trestního zákoníku nově kriminalizujícího propagaci komunistické hnutí, čímž jednoznačně zasahuje do základních práv a svobod. Jeho představitelé pak několikrát deklarovali, že jsou připraveni svými "nezávislými analýzami" pomoci policii a soudům v pronásledování, šikaně a odsuzování politicky nepohodlných lidí. Nově došlo k podpisu spolupráce mezi ÚSTR a Českou televizí, která viděno optikou výše zmíněných argumentů nemůže sloužit k ničemu jinému než k teď už zcela otevřenému a oficiálnímu ovlivňování veřejného mínění skrze veřejnoprávní média.

ÚSTR jako instituce nevykonává pouze vědeckou činnost, ale podílí se na produkci hegemonní ideologie. Kritická historiografie by proto měla usilovat o překročení tohoto rámce a o návrat k analýze dějin v jejich sociální, ekonomické a třídní komplexitě. Zrušení zákona o ÚSTR rozhodně neznamená konec vědeckého bádání nebo uzamčení kapitoly historie 20. století, naopak by umožnilo pluralitní, metodologicky kvalitní a nezávislé bádání, snížilo by byrokratickou zátěž a ušetřilo veřejné prostředky. Bude prospěšné, když se historický výzkum vrátí na univerzity a do Akademie věd, archivní fondy může spravovat Národní archiv a vzdělávací aktivity spadat pod Ministerstvo školství. Tím bychom se přiblížili větší veřejné kontrole nakládání s naší společnou minulostí.