Návrat k pracujícím bez zachování komunistické strany?

V jednom z posledních čísel Naší Pravdy vyšel v sekci Názory a polemika text "Levice pracujících a internacionální," jenž nese podpis předsedy KSČM Romana Rouna. Je určitě nutné se bavit o strategii komunistické strany v podmínkách ožebračování, zbrojení i válečné hrozby a imperiálních konfliktů. Je určitě potřeba se dívat na vztah ke společenským třídám a bezprostředním situacím, definovat si spojeneckou politiku a taktiku vůči kapitalismem vypěstěnému politickému systému. Je určitě chvályhodné se bavit o nebezpečí oportunismu v politické práci komunistů.

Článek se ovšem nese pod myšlenkou, ostatně podtrhnutou redakcí v červeném boxu, že bychom se neměli tolik starat o existenci strany, která je prý pouhým prostředkem k cíli, jako o údajný cíl sám, jímž je zlepšování pracovních a sociálních podmínek. V textu se doslova píše: "Primárním smyslem levicové politiky totiž není existence konkrétní strany či hnutí, ale zlepšování pracovních a životních podmínek pracujících, seniorů, studentů, mladých rodin apod." Navíc, úsilí o budování strany se prý odráží "v oportunismu a chaotických účelových přístupech". Podivně znějí slova o přeceňování významu strany z pera Romana Rouna, předsedy KSČM.

Jistě, nelze nesouhlasit s tím, že je nutné si definovat prostředky a cíle, a že podstatné jsou právě cíle. Předně ovšem, nelze přistoupit k dílu bez prostředků a nástrojů. To ví každý, kdo něco skutečného vytvořil, kdo pracoval. A že je potřeba se o tyto prostředky pořádně starat a nenechat je, aby se rozplynuly v korozi a hnilobě. A ta komunistické straně reálně hrozí, právě ze strany oportunismu a chaosu, tolik podporovaného vládnoucí kapitalistickou mocí.

Samozřejmě, pokud chceme pouze "komunikovat", je naším vodítkem PR příručka pro neziskovku, které stačí beztvaré a bezpohlavní výrazy jako "hnutí zdola". Ale pro výstavbu komunistické strany to je nepochybná cesta k jejímu rozpuštění v chaosu.

Dále, co by mělo být skutečným cílem naší politiky, když žijeme v kapitalismu, kde pracující jsou naprosto systémově a vytrvale vystaveni obíráni o výsledky své práce, zbavování vlády, suverenity nad svými životy, a co víc, kde vládnoucí třídy v rámci neomylného pudu po zisku a zbavení se konkurentů vedou svět do válečného pekla? Opravdu je tím konečným cílem pouhé prosté ulehčení tohoto balvanu, který neseme, malý oddech na trnité cestě? Není toto naopak také jen pouhý prostředek na cestě ke skutečným cílům? Těmi totiž nesmí být nic menšího než ukončení příčin všeho toho válečného běsnění a ožebračování – překonání kapitalismu jako takového.

Od toho tu je a vždy byla komunistická strana, bez ohledu na to, co některý její představitel píše a prohlašuje.

Ondřej Kazík, člen Ústředního výboru KSČM