Kapitalismus vylepšovat, nebo jej porazit?

Polemika s textem "Levice pracujících a internacionální"

Ve 26. letošním čísle levicového týdeníku Naše pravda vyšel v rubrice věnované polemice text předsedy Ústředního výboru KSČM Romana Rouna s názvem "Levice pracujících a internacionální." Ten vzbudil různé kritické reakce, dle mého soudu naprosto oprávněně. Pokud však například úvodník červencového čísla časopisu Dialog – otázky – odpovědi o uvedeném článku píše, že jeho obsah "je symbolem intelektuální kapacity a naprostého pojmového a filozofického zmatku našeho nejvyššího vedení," musím se proti takovému tvrzení ohradit. Jako místopředseda Ústředního výboru KSČM totiž nemám s textem "Levice pracujících a internacionální" nic společného, nijak jsem se na něm nepodílel a ani s ním nesouhlasím.

Ze zmíněného článku Romana Rouna svádí k polemice mnohé, omezím se ale pouze na zřejmě hlavní myšlenku, v článku opakovaně zdůrazněnou, o údajném primárním smyslu naší politiky: "Primárním smyslem levicové politiky není existence konkrétní strany či hnutí, ale zlepšování pracovních a životních podmínek pracujících, seniorů, studentů, mladých rodin apod." Zde jen slepý nemůže nevidět odraz starých naivních a již dávno vyvrácených sociálně demokratických myšlenek z konce předminulého století o všespasitelství reformismu spočívajícím v postupném vylepšování kapitalistického systému. Podotýkám, že právě v boji proti nim se naše komunistické hnutí historicky vyprofilovalo, když odmítlo rezignovat na svůj primární cíl, kterým rozhodně není nic menšího než socialistická přeměna společnosti.

Ostatně představitel revizionismu v německé sociální demokracii Eduard Bernstein netvrdil nic jiného, když prohlašoval, že hnutí za sociální reformy je vším a konečný cíl, tj. socialismus, je naopak ničím. Správně proti němu tehdy argumentovala známá marxistická teoretička, revolucionářka a pozdější zakladatelka Komunistické strany Německa Rosa Luxemburgová když ve své slavné práci "Sociální reforma, nebo sociální revoluce?" napsala: "Socialistický konečný cíl je to jediné podstatné, čím se liší naše hnutí od měšťácké demokracie a od měšťáckého radikalismu, a proč se celé dělnické hnutí obrací od jalového záplatování kapitalistického řádu, aby se nerozpadl, k třídnímu bojí proti tomuto řádu, za jeho odstranění."

Když obdobné reformistické postoje zastávali v Rusku ekonomisté sdružení především okolo časopisu Rabočaja mysl, více či měně otevřeně tvrdící, že je třeba odmítnout boj pracujících za uchopení politické moci a omezit dělnické hnutí na pouhou snahu o zlepšení životních podmínek, byly jejich názory naprosto vyvráceny tamními bolševiky. Ve své nestárnoucí práci "Co dělat?" budoucí zakladatel Sovětského svazu Vladimír Iljič Lenin například jasně napsal: "Boj za reformy vždy patřil a patří k revoluční činnosti. Tento boj za reformy je ale nezbytné podřídit – jako součást celku – revolučnímu boji za svobodu a socialismus."

I na základě těchto historických debat se podařilo komunistickému hnutí odmítnout starou zkrachovalou sociálně demokratickou politiku reformismu. I proto u nás před 105 lety vznikla a navzdory všem pokusům o její likvidaci zde stále existuje komunistická strana. Skrze ni samozřejmě bojujeme za reformy – za vyšší mzdy, za kratší pracovní dobu, za snížení věku odchodu do důchodu a tak dále. Rozhodně v těchto zápasech ale nevidíme a nesmíme vidět primární smysl komunistické politiky. Ten je jinde – v zápase proti nespravedlivému, vykořisťovatelskému a utlačovatelskému kapitalistickému systému, za prosazení alternativy sociálně spravedlivé společnosti, kterou představuje socialismus.

Ostatně i sama KSČM jasně definuje smysl své politiky v úvodu svých platných stanov, ve kterém jednoznačně konstatuje: "Programovým cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá..." Pokud tedy některý člen té samé strany, třebas i její vedoucí představitel, recykluje staré sociálně demokratické představy o tom, že primárním smyslem politiky je zlepšování pracovních a životních podmínek, jedná se o jeho osobní postoj a je jen správné, že jej komunisté nepřejdou bez komentáře.

Milan KRAJČA

místopředseda ÚV KSČM